Dr. Bruno Bauer - vídeňský architekt a stavitel
Věhlasný vídeňský architekt Dr. Bruno Bauer a jeho bílovecká stopa
Bruno Bauer se narodil 30. listopadu 1880 do rodiny havlíčkobrodského továrníka Morice Bauera. Absolvoval humanitní gymnázium v Praze a poté studoval tamtéž na Německé technické vysoké škole (Deutsche Technische Hochschule in Prag) u profesorů Franze Starcka a Josefa Melana. Po ukončení studia zde působil jako asistent.
Později nastoupil jako stavbyvedoucí na stavbě železnice Vinschgaubahn (Ferrovia della Val Venosta) v Jižním Tyrolsku. V roce 1908 získal doktorát technických věd. V témže roce dostal stavební koncesi v Praze. V roce 1910 pak obdržel stavitelskou koncesi pro celou Habsburskou monarchii. Věnoval se především průmyslovým stavbám a v tomto oboru získal mezinárodní pověst.
Dne 16. června 1908 se v pražské Pinkasově synagoze oženil s Wilmou, rozenou Kuh (1887-??).
Během první světové války navrhl jako inženýr Landsturmu dvě továrny na výrobu výbušnin v Blumau a Sollenau v Dolním Rakousku. Podílel se na státních i soukromých stavbách v Německu.
V letech 1908–1933 byl Dr. Bruno Bauer autorem více jak 120 patentů v oblasti technologie železobetonových skeletových konstrukcí. Patenty se týkaly především použití válcované oceli různých profilů pro výztuže a dále povrchové úpravy železobetonových skeletů. Bauer byl prezidentem vídeňské komory inženýrů a architektů a stavebním radou. Kvůli jeho židovskému původu byla jeho kancelář na vídeňské Mariahilferstraße po anšlusu Rakouska roku 1938 uzavřena a doktor Bauer byl nucen emigrovat do Anglie. Podle sdělení jeho bratra zemřel po vážné operaci 21. prosince 1938 v Londýně.
Dr. Bruno Bauer získal také řadu ocenění:
Velká stříbrná medaile za zásluhy o Rakouskou republiku - 1933
Rytířský kříž Řádu Františka Josefa
Pruský železný záslužný kříž
Železný kříž II třídy
Člen představenstva Mezinárodní federace Ingenieurs-Conseil, Brusel
Byl několikrát prezidentem Komory inženýrů a architektů ve Vídeni
Stal u zrodu Asociace technických právníků.
Ze staveb, které projektoval můžeme zmínit:
1908 Továrna Vertex, Hradec Králové (v roce 2013 přebudovaná arch. Davidem Vávrou na Knihovnu města Hradce Králové).
1909 Tkalcovna česané příze Hlawatsch & Isbary, Kraslice
1927–1929 Areál textilních továren Sdružené továrny vlněného zboží a. s. (po roce 1948 n. p. Vlněna), Brno–Trnitá, čp. 60.
1911 Papírna Ignáce Fuchse, Praha 10 – Vinohrady
V Bílovci projektoval pro továrníka Karla Nechutu stavbu nové textilní továrny (dnes firma Sedia).
V roce 1884 přesídlila do prázdných a chátrajících továrních objektů bývalé soukenické továrny bratří Hirtů sametka Kutnohorského velkopodnikatele Karla Nechuty. S továrníkem Nechutou přišlo do Bílovce z Uhlířských Janovic a okolí také 25 tkalců, „sametářů“. Ve sčítacích operátech města jsou uvedeny jména příchozích dělníků např. František Vrána s rodinou původem z Jěžovic okr. Kutná Hora, ale také Josef Flauder s rodinou původem z Lotrinska. V březnu 1891 převzali vedení podniku bratři Theodor a Richard Nechutovi. Továrna velmi dobře prosperovala. Před první světovou válkou byla podstatně rozšířená a prošla modernizací.
V průběhu velké války byl provoz pro nedostatek surovin zastaven a byl obnoven až v roce 1920 o tři roky později se Nechutova sametka stala součásti koncernu Silvet: „Vereinigte Fabriken zur Erzeugung von Seidenwaren und Samt AG.“ V jeho vedení i nadále zůstal Richard Nechuta. S nejmodernějším strojovým vybavením se dostává bílovecká pobočka Silvetu ve dvacátých letech minulého století mezi nejlepší. K roku 1928 zaměstnává 17 úředníků a 211 dělníků. Výrobky z Bílovce byly známy nejen ve většině států Evropy, ale měly také velmi dobrý zvuk na zámořských trzích. V letech 1936 – 1938 firma zaměstnávala vzdálené příbuzné brněnských židovských podnikatelů Tugendhatů (vila Tugendhat), bratry Samuela a Alberta Tugendhat.
Až do roku 1939 firma vyráběla výhradně plyše a samet. Nedostatek materiálu v průběhu války opět zastavil výrobu ve světoznámé továrně. Firma také změnila majitele, který v Bílovci rozjel pásovou výrobu konfekce, která se udržela až do roku 1945. Osvobozovací boje v roce 1945 se podepsaly na továrních budovách bývalého Silvetu. Některé budovy byly zcela zničeny dělostřeleckou palbou, další byly vyrabovány a zapáleny.
