Galerie osobností města Bílovce

Johannův syn Josef rytíř Reyl-Hanisch (1864-1914) s manželkou Paulinou Mikosovou přivedli 28. července 1898 ve Vídni syna Herberta. Jeho otec zemřel na samém počátku první světové války, on sám byl od vojenské služby osvobozen kvůli plicní nemoci. Jako malý chlapec vyrůstal střídavě v Praze, Krakově nebo u své vzdálené tety baronky Antonie Sedlnitzké v Bregenzu. Od roku 1917 studoval na vídeňské Akademii výtvarných umění u profesora Hanse Tichy, poté na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole u Wilhelma Müllera-Hofmanna (1885–1948). Od ukončení studia v roce 1920 pracoval Herbert von Reyl-Hanisch jako umělec na volné noze a zabýval se hlavně krajinomalbou a portrétem.

Egon Josef Koschut (umělecké jméno Kosschuth), vystudoval pražskou výtvarnou akademii u profesora Ženíška, a následně strávil 4 roky na výtvarné akademii v Mnichově. Absolvoval několik studijních cest po Španělsku, Itálii, Francii, Anglii a Švédsku, kde nakonec zůstal celé tři roky a namaloval mnoho portrétů tamější šlechty. Od roku 1911 působil v Praze, kde měl svůj vlastní ateliér v Nosticově paláci. Od roku 1914 žil v Berlíně, kde portrétoval např. císaře Viléma II. Egon Josef Kossuth vytvořil kromě portrétů významných osobností z Německa, Rakouska a mnoha dalších evropských zemí, několik obrazů s náboženskou tematikou, jako například obraz Duchovní manželství svaté Kateřiny, který je umístěn na hlavním oltáři v Kostele svaté Kateřiny v Klimkovicích. 

Doktor Friedrich Ehlotzky se narodil 24. května 1886 jako mladší syn bíloveckého advokáta, pozdějšího c. k. dvorního rady JUDr. Franze Ehlotzkého a Adléty Hobsové, dcery znojemského směnárníka. Po studiu opavského gymnázia se nechal zapsat na univerzitu v Innsbrucku, kde postupem času získal doktorát z filosofie, fyziky a matematiky. Dalo by se říci, že na mladého muže čekala závratná kariéra. Nastoupil do textilních továren svého strýce Karla Ehloztkého v Krnově a Štýrském Hradci. Mladého Fritze to však táhlo k umění. Se svolením otce, započal studium na mnichovské akademii.

V bíloveckém Murckově údolí (něm. Murzkathal, dnes Údolí mladých) stával původně starý mlýn. Podle urbáře bíloveckého panství z roku 1695 měl tento mlýn jedno složení. Mlynář Andreas Murtzke odváděl ročně do vrchnostenské pokladny 12 zl a 1 šefl žitné mouky. Na počátku února 1739 koupil mlýn Tomáš Jarosch. Tento mlynář v Bílovci nevydržel dlouho. O čtyři roky později prodal mlýn Johannu Bloschovi (Blaschovi)^* za

300 zl. Celou kupní sumu splatil na konci roku 1746.

Časně ráno 26. dubna 1751 se na mlýně ozval dětský pláč. Početná mlynářská rodina Bloschů se rozrostla o dalšího člena – syna Antona.

Friedrich (Fritz) Zimmermann se narodil 18. června 1885 v Bílovci jako nejmladší z osmi dětí sklenářského mistra Edmunda Zimmermanna a jeho manželky Josefy, rozené Felkelové.  Město Bílovec nenabízelo, kromě starého zámku hrabat Sedlnitzkých z Choltic a kostela sv. Mikuláše, skoro nic, co by podněcovalo nebo podporovalo vývoj umělecky nadaného chlapce. Hrabě Stanislav Zdenko Sedlnitzký si při jedné z četných obchůzek svého statku povšiml malého kluka, sedícího na hromadě dřeva, jak něco zakresluje tužkou do skicáku. Starý pán si přisedl a chlapec mu navrhl, že se pokusí o jeho portrét. Za několik málo minut už si vyprávěli jako dlouholetí přátelé. Pan hrabě si prohléhl i další kresby, které talentovaný klučina namaloval. Hrabě byl tak nadšený, že chlapci navrhl, aby druhý den přivedl na zámek svého otce.

Období mezi narozením Johanna Ignaze Zimbala roku 1722  a počátkem jeho studií ve Vídni není vůbec známé.  Určitý je pouze zápis: „Zimbal Joan von Wagstadt  in Schlesien“ ve studentském adresáři Vídeňské akademie malířství, sochařství a architektury z roku 1742. Další podrobnosti v adresáři se týkají jeho otce – Matese Zimbala, který byl podle protokolu tesařem „in Radnitz bei Wagstadt“ (Radotín u Bílovce), a místa jeho bydliště, který je v rejstříku označen jako „bey denen barmherzigen“ (od Milosrdných). 

Ne každý měl v životě to štěstí, že si mohl vybral své vysněné povolání, které se zároveň stalo i jeho celoživotním posláním. V 18. století různé nepříznivé okolnosti - většinou to byli velmi chudí rodiče - znemožňovaly vzdělávání talentovaných dětí. Jen několika málo „vyvoleným“ se podařilo propracovat přes všechny životní překážky a dosáhnout vytouženého cíle.