Galerie osobností města Bílovce

Město Mangenta severní Itálie: časně z rána 4. června 1859, začíná nepříjemný deštivý den. Francouzi ve dvou místech překročili řeku Ticicno. Napoleon III. po té napadl Rakušany u Ponte Nuovo di Magenta. V řadách rakouské armády sloužil také mladý šikovatel Rudolf Feik, rodák z Radotína.

Zleva od řeky přilétá dunění kopyt a rozjařený křik jízdních eskadron, které obchvacují město.

Kolem zní překotná chaotická palba a kulky zatím neškodně plácají do vody. Mladý šikovatel Feik neváhá ani vteřinu. Rychle se ukrývá za nějakou hrází, to už jsou Francouzi 30 metrů před ním. Střílí z pušky i pistole. „Rychle znovu naládovat a nepanikařit“, na to jediné nyní myslí. Za hrázi zasvítilo několik záblesků. Výstřely zní jako když se láme suchá větev. Šikovatel nedbal na nebezpečí. Vyskočil na korunu hráze a opětoval palbu. Jedna kulka mu srazila vojenské čáko z hlavy. Několika skoky dostihl nejbližšího francouzského pěšáka a skolil ho jediným úderem šavle. Bylo pozdě. Přes násep se přelévala vlna hlavního nepřátelského útoku. Padl do zajetí. Teprve nyní si uvědomil, že v jeho vojenském kabátě svítí pět děr od nepřátelských kulí, ale on sám je jako zázrakem nezraněn. Ke „svým“ se dostane až v září roku 1859…

Rudolf Feik spatřil světlo světa v Radotíně (původně samostatná obec, která je dnes součásti Bílovce) 31. prosince 1832 v domě čp. 52 soukeníka Johanna Feika a jeho ženy Laurencie. V Bílovci dostal řádné školního vzdělání a začal se učit pozlacovačem.

Jenže řemeslo to nebylo to „pravé“ co mladý pán očekával od života. V Opavě vstupuje do C. a K. pěšího pluku Nr. 1. ( 1854 – desátník, 1857 – šikovatel). Za příkladné hrdinství v bitvě u Magenty je povýšen do hodnosti poručíka (1859).

O sedm let později 27. června 1866 v krvavé bitvě u Trutnova, již v hodnosti nadporučíka opět jde vojákům příkladem. Jenže tentokrát má štěstěna pásku přes oči. Kulka z pruské pušky stráží Rudolfa Feika k zemi. Několik dní před bitvou se ještě stačil pozdravit s krajanem – synem majitele bíloveckého zámku baronem Stanislavem Zdenkem Sedlnitzkým, který slouží ve štábu jako ordonanční důstojník.

V letech 1872 – 1876 se vrací do Opavy jako zásobovací důstojník. Po absolvování kurzu pro štábní důstojníky ve Vídní odjíždí do Mostaru (Bosna a Hercegovina). To jsme trochu předběhli v čase, protože 19. září 1877 se pan kapitán Feik ještě stačil oženit s Angličankou Emilii Horton.

Z neklidné Bosny je novopečený major Feik na počátku května roku 1887 převelen do podstatně klidnější Kroměříže, jako velitel C. a K. záložního praporu.

Nejvyšší pocty se však major Rudolf Fiek dočká 21. března 1890 kdy dostává od císaře Františka Josefa I. povýšení do šlechtického stavu s přídomkem „von Erlenthal“.

Na počátku nového století odchází major Rudolf Feik šlechtic von Erlenthal na zasloužený odpočinek do lázeňského města Oberemais - Meran (dnes Merano) v provincii Bolzano. Bohužel si vojenského důchodu příliš neužije. Bůh si ho povolal k sobě 1. října roku 1901.